Mezi dnem a nocí
V době, kdy den ztrácí na síle, Slunce už je pod obzorem a noc zatím nenastoupila v plné síle, můžete zahlédnout netradiční hru světla a stínu nebo třeba podivná noční svítící oblaka.
Z vlastní zkušenosti určitě dobře víte, že nástup noci po západu Slunce není okamžitý, ale že tma přichází postupně. Doba mezi dnem, během něhož je zemský povrch osvětlen slunečními paprsky a nocí, kdy je naopak ve stínu Země, se nazývá soumrak. Pokud se jedná o dobu po západu Slunce, hovoří se o večerním soumraku neboli stmívání. Doba krátce před východem Slunce se zase označuje jako ranní soumrak či svítání.
V období soumraku není dokonalá tma zkrátka proto, že se sluneční paprsky v důsledku atmosférické refrakce ohýbají a rozptylují v pozemské atmosféře. Pokud by ale Země atmosféru neměla, nastala by tma okamžitě poté, jakmile by Slunce zmizelo za obzorem.
První část soumraku, kdy je Slunce 0° až 6° pod obzorem, se nazývá občanský soumrak a během této doby mohou lidé vykonávat většinu denních činností zcela bez omezení. V období, kdy je Slunce 6°-12° pod obzorem panuje nad krajinou nautický soumrak. Říká se mu tak proto, že se v tomto období objevují první hvězdy, jež v minulosti sloužily k navigaci mořeplavců. Poslední fází soumraku je takzvaný astronomický soumrak, kdy je Slunce 12° až 18° pod obzorem. V této době již lze provádět většinu astronomických pozorování.
Čím hlouběji je Slunce pod obzorem, tím méně je krajina ozářena slunečními paprsky. Období večerních a ranních soumraků s sebou často přináší překrásné, krvavě zabarvené západy či východy Slunce. Sluneční světlo totiž putuje přes nejhustší vrstvy pozemské atmosféry a urazí přitom poměrně velkou vzdálenost, takže dochází k jeho dokonalému zčervenání nebo odmodrání, chcete-li.
Na zabarvení krajiny v období soumraku se mohou podílet také oblaka. Obzvláště pak oblaka vysokého patra typu cirrus, cirrocumulus nebo cirrostratus. Jelikož se nacházejí v poměrně velké výšce, mohou být přímým slunečním světlem ozářeny i v okamžiku, kdy už začíná zbytek zemského povrchu halit tma. Oranžově až červeně zabarvená oblačnost se poté označuje jako červánky a je na nebi patrná do okamžiku, než Slunce klesne 5° pod obzor. Od té chvíle se červené zabarvení začne vytrácet a oblaka získají modrošedý až šedý odstín.
Velmi zvláštní oblaka lze ale zahlédnout i v době, kdy už je Slunce méně než 5° pod obzorem. Tehdy mohou být na nebi patrná tzv. perleťová oblaka. Nazývají se tak kvůli svému jasnému a duhovému zabarvení. Strukturou se podobají cirrům, ale protože jsou vidět i v okamžiku, kdy už je Slunce poměrně hluboko pod obzorem, musí být mnohem výše než cirrovitá oblačnost. Perleťová oblaka se pohybují ve výškách 20-30 kilometrů, kde teplota dosahuje -60 °C až -40 °C, a tvoří je drobné krystalky vodního ledu. Nejčastěji se vyskytují v severských oblastech (například nad Norskem, Skotskem nebo Aljaškou) a patří mezi velmi výjimečné úkazy.
Podobně netradiční vzhled má i druhý typ nočních oblak, tzv. noční svítící oblaka. Objevují se vždy na počátku léta mezi 45° až 75° severní zeměpisné šířky, mají stříbřitý až namodralý odstín a svým vzhledem připomínají cirry. V období, kdy jsou pozorovatelné, již panuje téměř úplná tma, a proto jsou na nebi velmi dobře patrné. Noční svítící oblaka jsou viditelná i tehdy, když je Slunce 6°až 16° pod obzorem, protože se nacházejí ve výšce kolem 85 kilometrů.
Jelikož v tomto prostředí panují teploty blízké -90 °C, jsou i tato oblaka tvořena drobnými ledovými částečkami. Jejich rozměry jsou ale skutečně mikroskopické a dosahují pouhých tisícin milimetru. Zajímavý je i způsob, kterým se ledové částečky utvářejí. Vznikají totiž namrzáním vodního ledu na povrchu jemných prachových zrnek, která mají původ v sopečném nebo meteorickém prachu.
↑ Nahoru
